Vlak svobody
čekal na vlak z Karlových Varů
 
Mladší generace si dnes jen velice těžko dokáže představit,
/tedy pokud by vůbec nad takovouto věcí přemýšlela/ - že by hranice
mezi státy byla těžko překročitelná a v překročení do jiného státu by občanům bránily drátěné zátarasy, nástražná osvěcovala, orný pás
okolo drátěného zátarasu s elektrifikací a minováním,  pozorovatelny
a mnoho dalších vynálezů té doby.
Po skončení II. světové války v r.1945 až do roku 1950 se jakž takž dalo
přejít hranici i když tato byla střežena z větší části finanční policií aby se
zabránilo pašování zboží. Po Únorovém komunistickém převratu v roce
1948 se ne všichni občané Československa smířili s narůstající mocí komunistů a nastala největší intenzita opouštění republiky směrem do okolních západních států kam v letech 1948-50 uniklo z republiky přes
23.000 občanů /oficiálně uváděné počty/.
Na základě toho v červenci 1951 vstoupil v platnost zákon na ochranu hranic který na hranice se sousedícími státy přinesl zostřující se režim uplatňovaný vycvičenými a ozbrojenými příslušníky Pohraniční stráže se
psy. Také v souvislosti s případem o kterém se zde dále zmíníme a aby
se zabránilo podobným incidentům, nechal tehdejší režim vytrhat koleje
na mnoha nevyužitých hraničních přechodech a posléze došlo k výstavbě tzv. >Železné opony< hlavně mezi státy Rakousko a Německá spolková republika i když můžeme říci že podobné metody ochrany hranic se týkaly
i sousedních a spřátelených států NDR, Polsko, SSSR, Maďarsko.

OriginálnÍ způsob k překročení uzavřené a hlídané hranice zvolila malá parta občanů, která jednoduše projela
na Západ vlakem. Na případ který se stal přesně 11. září 1951 bylo tehdy uvaleno informační embargo.

Strojvůdce Jaroslav Konvalinka a Ašský zubní lékař Jaroslav Švec vymysleli plán útěku, který měl
za hranice dostat co nejvíce lidí a nikdo při tom neměl utrpět ani škrábnutí. Rozhodli se zkrátka unést vlak.
Bylo jim jasné, že zastavit mnohatunový kolos pohraniční stráže hlídající tehdy hranice prostě nezvládnou.
Útěk plánovali měsíce dopředu a uskutečnili až v den kdy strojvůdce Konvalinka řídil expres z Prahy do Aše.
Přednosta stanice v Chebu Karel Truxa, který již měl za sebou pětiměsíční pobyt v pracovním táboře
 /Odsouzen byl za to, že poskytl útočiště dvěma mužům, kteří se skrývali před tajnou policií/.
věděl že dnes bude řídit Konvalinka. Spolu s manželkou, dvěma dětmi a tchýní nastoupili v Chebu, přičemž
dělal že se s nimi nezná. Nastupují také další zúčastnění, ti do Chebu přijeli osobním vlakem vypraveným z
Chomutova. V další zastávce pak s běžnými cestujícími nastoupila manželka a děti Jaroslava Konvalinky.
Celý plán měl jeden háček a tím byl topič vlaku Kolabza který byl zapálený komunista a s únosem by určitě
nesouhlasil, takže na něj Truxa krátce před stanicí Aš namířil pistoli a Konvalinka přidal páru aby vlak mohl
nabrat co nejvyšší rychlost. Ve výletním vlaku toho dne jelo 111 lidí, z nichž většina vůbec netušila co se chystá
a stane. Šlo o žáky Chebského gymnázia kteří jeli na výlet se školou, pacienty kteří vyjeli na výlet a do vlaku
přistoupili až ve Františkových Lázních a také 3 příslušníci 5.brigády PS Cheb - vojáci základní služby. Vlak
nicméně před Aší nabral rychlost, projel stanicí Aš, v zápětí přerazil dřevěnou hraniční závoru a byl v západním
Německu. Tam pak zůstali organizátoři s rodinami a ještě jeden manželský pár, který se poté rozhodl na Západě
zůstat. Cestující kteří se náhodou ocitli na západní straně hranic se mohli svobodně rozhodnout, buď zůstat anebo
se vrátit. 79 cestujících se nakonec rozhodlo vrátit  zpátky do Československa. Některé by však vůbec nenapadlo,
že později svého rozhodnutí budou litovat. Byli totiž nuceni projít výslechy komunistické policie StB a už na nich
navždy ulpěl prach něčeho podezřelého. Mnoho z nich pak mělo potíže jak ve škole tak v zaměstnání, prostě jim
nikdo nevěřil že uvedli pravdivé důvody pro svůj návrat obzvlášť když se předtím na nádraží v Selbu dostali do styku
a americkou výzvědnou službou CIA mající za úkol provádět po celém světě operace ve prospěch USA. Povedená
akce, nad kterou tehdejší političtí pohlaváři pouze mrzutě skřípali zuby neměla následky pouze pro přímé účastníky,
podle mnohých se 11. září 1951 zrodil termín "Železná opona". Vlaková souprava pak přijela zpět až 11.10.1951.
7.1. - 9.1.1953 se v Karlových Varech konal soudní proces
kde bylo obviněno 11 osob "z velezrádných akcí" v souvislosti s Vlakem svobody.
Zúčastnění Karlovaráci: Josef Sršeň (odsouz.na 22 let) a Josef Čutka (odsouz.na 20 let).

Podívejme se jak to tehdy bylo:

Unikátní fotografie uneseného vlaku v Selbu, pořízená jedním z výletníků. /Fotoaparáty nebyly v té době běžnou součástí života, přístroje vlastnili většinou jen někteří jedinci./ Doprovodný text: Lokomotiva objíždí soupravu na nádraží Selb-Plösberg kam vedla trať z Aše a je na lokální trati Hof-Selb kde končí. Lokomotiva je v postavení jak přijela z Aše, ale byla odpojena aby mohly dozbrojit vodu a upravit popelník a dýmnici. Vrácena byla až za několik dní včetně soupravy. Ještě k textu: lokomotiva 365.011 jela až z Chebu kam vlak přivezla z Plzně jiná lokomotiva. Po rozdělení soupravy najela 365.011, proto mohl strojvedoucí lokomotivu otočit a připravit k akci.

Hraniční mapa - rozdělení zón na Sovětskou a Americkou

Proces s osobami které na únosu vlaku spolupracovali nebo o únosu věděli.



Dobové plakáty a fotografie jednoho z přistižených uprchlíků pokoušejícího se překonat hranice.




Použité materiály z webových stránek:
Smírčí kříže, Svědomí, Stopař, Pohraničník , Deník, Stráž míru - dobový tisk a fotoarchiv Jindřicha Nového.